Episoda 1 – Začátek zpeněžení (1)

 

„Já jsem Kim Dokja.“ (Dokja znamená syn a nebo čtenář).

 

Normálně jsem se lidem takhle představoval, potom ale následovalo nedorozumění.

 

„Oh, takže jste jedináček?“

 

„Jsem, ale to není to co myslím.“

 

„Huh? Takže?“

 

„Moje jméno je Kim Dokja. Kim Dokja.“

 

Kim Dokja (Kim vysoce vážený jediný syn)-můj otec mi to jméno dal abych byl silný muž. Ačkoliv, díky jménu co mi otec dal, se ze mě stal normální svobodný a osamělí muž.

 

Ve zkratce to bylo takhle. Byl jsem Kim Dokja, starý 28 let a svobodný. Moje hobby bylo čtení webových novel v metru.

 

„Tak, já se budu taky dívat do mobilu.“

 

Ve hlučném metru, jsem reflexivně zvednul hlavu. Pár zvědavých očí se díval přímo na mě. Patřily zaměstnanci z oddělení lidských zdrojů, Yoo Sanghah.

 

„Ah, ahoj.“

 

„Jedeš domů z práce?“

 

„Ano. A co Yoo Sangah-ssi?“

 

„Měla jsem štěstí. Manažer dnes odjel na pracovní cestu.“ Yoo Sangah si sedla hned co se vedle mě uvolnilo místo. Mírná vůně z jejích ramen mě dělala nervózním.

 

„Jezdíš normálně metrem?“

 

„To…“ Yoo Sangah se vytvořil temný výraz v obličeji.“

 

Když o tom teď přemýšlím, tohle je poprvé co jsem potkal Yoo Sangah v metru.

 

Začínaje od personálního manažera Kanga po finančního manažera Hana… Byly pomluvy že Yoo Sangah se nechávala vozit každý den od mužů z podniku.

 

Ale nečekaná slova vyšla z Yoo Sangahiny pusy, „Někdo mi ukradl kolo.“

 

Kolo.

 

„Ty se dopravuješ na kole?“

 

„Ano! Mám poslední dobou hodně přesčasů a chybí mi kondička. Je to trochu otravný, ale stojí to zato.“

 

„Aha, chápu.“

 

Yoo Sangah se usmála. Když se naní koukám z blízka, dokázal bych pochopit ty muže co jí nahánějí. Ale tohle není moje věc.

 

Každý člověk měl žánr svého života, a Yoo Sangah byla někdo kdo žil v žánru úplně jiný než já.

 

Po trapné konverzaci, jsme otočili na své telefony. Otevřel jsem aplikaci s novelami kterou jsem četl jesště před Yoo Sangah. Co to je?

 

„Por favor dinero.“

 

„Huh?“

 

„Španělština.“

 

„…Chápu. Co to znamená?“

 

„Prosím dejte mi nějaké peníze,“ odpověděla Yoo Sangah s hrdostí.“

 

Studovat v metru na cestě domů… Ona má opravdu úplně jiný žánr než já. Ale, jaký má význam si zapamatovat pár slov?

 

„Pracuješ tvrdě.“

 

„Mimochodem Dokja-ssi? Na co se to koukáš?“

 

„Ah, já…“

 

Pohled Yoo Sangah byl zafixovaný na displeji mého smartphonu. „To je novela?“

 

„Ano, no.. Já se učím korejštinu.“

 

„Wow, já mám taky ráda novely. V poslední době jsem ale nemohla moc číst, protože nemám čas…“

 

Bylo to překvapující. Yoo Sangah má ráda novely…?

 

„Murakami Haruki, Raymond Carver, Han Kang…“

 

„Dokja-ssi, jaké máš rád autory?“

 

„Ty nebudeš znát i kdybych ti řekl jejich jména.“

 

„Já jsem přečetla hodně novel. Jací jsou to autoři?“

 

V téhle situaci, už bylo hodně těžké říct že čtu webové novely jako hobby. Podíval jsem se na jméno novely v aplikaci.

 

[Svět po pádu]

 

Autor: Sing Shangshong

 

Nemohl jsem říct že čtu ‘Svět po pádu od Sing Shangshonga‘

 

„Je to jenom fantasy novela. Emm… no, něco jako Pán prstenů…“

 

Oči Yoo Sangah se rozšířily. „Aha. Pán prstenů. Ten film jsem viděla.“

 

„Film byl super“

 

Ticho pokračovalo nějakou chvíli. Yoo Sangah se na mě dívala, jako by chtěla, abych něco řekl.

 

Naše konverzace začala skřípat. Tak jsem se rozhodl změnit téma. „Už to bude rok co jsem začal ve firmě. Tohle je můj poslední rok. Čas opravdu utíká rychle.“

 

„Ano, v té době jsme jěště nic nevěděli že?“

 

„To je pravda. Připadá mi to jako včera, ale smluvní doba je už u konce.“ Uvědomil jsem si, že jsem řekl něco špatně, když jsem uviděl Yoo Sangahin výraz.

 

„Ach, já..“ Zapomněl jsem.

 

Yoo Sangah obdržela minulý měsíc kredit od zahraničního kupce a byla povýšena na zaměstnance s plným úvazkem.

 

„Ach, pravda. Moje gratulace je docela opožděná. Promiň. Haha, měl jsem pracovat tvrdě a naučit se cizí jazyk.“

 

„Ach, ne Dokja-ssi! Je tu ještě posouzení výkonu a…“

 

Nechtěl jsem to přiznat, ale pohled na Yoo Sangah když mluví byl úžasný. Bylo to jakoby se osvětlení celého světla zaměřilo jenom na jednu osobu. Kdyby byl svět novela, její protagonista by byl přesně taková osoba.

 

Ve skutečnosti, byl to nevyhnutelný výsledek. Já jsem to nezkusil, ale Yoo Sangah vynaložila úsilí. Já jsem jenom četl novely na internetu, zatímco Yoo Sangah tvrdě studovala. Bylo to přirozené že Yoo Sangah se stane pracovníkem s plným úvazkem, a že moje smlouva bude zrušena.

 

„To… Dokja-ssi.“

 

„Ano.“

 

„Jestli ti to naví… nechtěl by jsi vědět jaké aplikace používám?“ Yoo Sangahin hlas se na okamžik vzdálil.

 

Připadal jsem si jako by byl svět daleko ode mě. Posílil jsem mysl a koukal přímo před sebe.

 

Chlapec seděl přímo naproti mně. Byl to asi desetiletý kluk. Chlapec držel sběrnou síť na hmyz a seděl vedle své matky, šťastně se smějící.

 

„…Dokja-ssi?“

 

Co kdybych měl od teď jiný život? Myslím tím, co kdyby mů žánr byl jiný?

 

„Kim Dok…“

 

Kdyby žánr mého života nebyl realismus ale fantazy… Mohl bych být protagonista? To jsem nevěděl. A pravděpodobně by to bylo neznámo navždy. Ačkoliv, jednu věc jsem vědel.

 

„Je to v pořádku, Yoo Sangah-ssi.“

 

„Huh?“

 

„Nebude to fungovat i když mi řekneš aplikaci.“

 

Žánr mého života byl samozřejmě realismus.

 

„Dokja má sólo život.“

 

„Huh? Co…“

 

„Jsem prostě takový.“

 

V tomhle žánru, nebyl jsem protagonista, ale sólo člověk.

 

„Sólo život…“ Yoo Sangah měla vážný výraz v obličeji.

 

Ale já jsem mávnul rukama že to bylo v pořádku.

 

Nevěděl jsem proč ale tahle osoba o mě měla opravdu strasoti. Možná proto že byla součástí osobního oddělení… Ale já o svém výkonu už věděl.

 

„Dokja-ssi je opravdu dobrý člověk.“

 

„Opravdu?“

 

Yoo Sangah vypdala jakoby se o něčem rozhodla když se otočila zpátky ke studování španělštiny.

Díval jsem se na ní ještě chvíli než jsem se vrátil k novele.

 

Všechno se vrátilo do normálu, ale divně, čtení novely nešlo dobře. Možná to bylo protože jsem si uvědomil tíhu reality, tak jsem nemohl číst.

 

V té chvíli se objevila notifikace na vrchu mého smartphonu. [Máte jeden nová e-mail.]

 

Bylo od autora ‘Cesty přežití. ‘ Otevřel jsem e-email.

 

-Čtenáři, moje novela se stane placenou od 19:00. Tohle bude užitečné. Hodně štěstí.

 

[1 příloha]

 

Autor říkal že mi dá dárek. Co je to za dárek?

 

…Jako moje jméno, byl jsem rozený čtenář. Byl jsem strašně nadšený že jsem dostal ten e-mail.

 

Ano, nebylo to špatné, žít jako čtenář.

 

Zkontroloval jsem čas. Bylo 18:55. Měl jsem přesně pět minut než se novela stala placená v 19:00.

 

Potom jsem otevřel první aplikaci s listem novel. Když jsem byl jediný čtenář, měl bych nechat gratulační komentář a dodat autorovi sílu.

 

Ačkoliv…

 

-Dílo neexistuje.

 

Zkusil jsem napsat ‘zničený‘ několikrát do vyhledávače, ale výsledek byl vždy stejný.

 

Nástěnka s ‘Cesty přežití‘ zmizela bez jediné stopy.  Bylo to zvláštní. Stalo se někdy že byla novela smazána těsně předtím než měla být zpeněžená?

 

V tom momentě se světla metra vypnula, a vnitřek se stal zcela tmavým.

 

Kiiiiiik-! Metro se hlasitě otřáslo a ozval se kovový zvuk.

 

Způsobilo to že Yoo Sangah zakřičela a chytla mojí ruku. Potom jsem slyšel zvuky šoku ostatních lidí. Yoo Sangah chytla mojí ruky tak pevně že jsem svojí pozornost věnoval spíš bolesti ve své levé ruce než tomu že jsem náhle zastavili. Zabralo to několik desítek sekund než metro úplně zastavilo.

 

Potom jsem slyšel zmatené hlasy všude kolem sebe.

 

„Uh, Co?“

 

„C-Co to je?“

 

Ve tmě se rozsvítily světla jednoho nebo dvou smartphonů. Yoo Sangah pořád pevně držela mojí levou ruku když se zeptala, „C-Co se to děje?“

 

Předstíral jsem být lhostejný. „Nedělej si starosti. To není nic vážného.“

 

„Opravdu?“

 

„Ano, je to pravděpodobně nějaké přerušení sebevraždou. Technik za chvíli udělá oznámení.“

 

Jak jsem přestal mluvit, uslyšel jsem oznámení, -Všem pasažérům v metru. Všem pasažérům v metru. Všem pasažérům v metru.

 

Hlučné okolí se stalo tichým.

 

Oddychl jsem si a otevřel pusu, „Vidíš, není to nic vážného. Teď bude omluva a zapnou zase proud…“

 

-V-Všichni utečnte pryč… Utečte…!

 

Bylo slyšet pípání a vysílání se vypnulo. Uvnitř metra začal bordel.

 

„D-Dokja-ssi? Co to je…?“

 

Jasné světlo bliklo z předního vagónu. Ozvalo se hlasité bubnování, následovaná hlasitým prasknutím.

 

Něco se hnalo tmou tímhle směrem. Byla to jenom náhoda že jsem v tomhle okamžiku zrovna podíval na hodiny-19:00.

 

Tik, připadal jsem si jakoby čas zastavoval.

 

Potom jsem uslyšel hlas:

 

[Služba zdarma pro planetární systém 8612 byla ukončena.]

 

[Hlavní scéna začala.]

 

Tohle byl moment kdy se změnil žánr mého života.