[Dokkaebi. Poprvé se objevil, někdo to řekl.]

 

Nevěděl jsem proč, ale ta věta se mi najednou objevila v hlavě. Tohle metro, tahle temná místnost… Tyhle detaily mi dávali jistý pocit déjà vu. Už se stalo že metro zastavilo, ale bylo to vzácně. I tak, proč? Vzpomínal jsem si na slova z novely… ale to je směšný. Bylo to nemožný?

 

V ten okamžik se dveře vozu 3807 prudce otevřely a naskočila elektrika. Yoo Sangah vedle mě zašeptala, „…Dokkaebi?“

 

Dunělo mi v hlavě. Třásl jsem se jak novela, kterou jsem jsem znal a realita přede mnou překryli.

 

[S dvěma malýma rohama na hlavě a na hlavě nesoucí slaměný klobouk, to zvláštní a načechrané stvoření se vznášelo ve vzduchu.]

 

[Bylo až moc zvláštní na to to nazývat vílou, moc ďábelské na to to nazývat andělem a moc klidný na to to nazývat démonem.]

 

[Proto, je nazýván ´Dokkaebi´.]

 

A já už věděl první věc, co nám řekne.

 

[&아#@!&아#@! …]

 

[&아#@!&아#@!….]

 

Fikce a realita se překryli naprosto přesně.

 

„Co to je?“

 

„Rozšířená realita?“

 

Mezi těmi mluvícími lidmi, jsem byl hozen do jiného světa sám. Tohle byl určitě dokkaebi-ten samý dokkaebi co otevřel dveře tragédii pro tisíce lidí v ´Cesty přežití´. Byl hlas Yoo Sangah co mě odprostil od mých myšlenek. „Zní to trochu jako španělština. Mám na to promluvit?“

 

Byl jsem trochu zaskočený a zeptal se, „…Víš co to je? Zeptáš se toho o peníze?“

 

„To ne, ale…“

 

Bylo to touhle dobou, co jsem slyšel správnou výslovnost korejštiny. [Eh. Eh. Zní to dobře? Ah, měl jsem trochu problémy, protože korejský patch nefungoval. Všichni, slyšíte mě?]

 

Jak se ozval známý jazyk, viděl jsem, jak lidi začali vypadat více zrelaxovaně. První co udělal krok dopředu byl muž v černém obleku. „Hej, co to právě děláš?“

 

[…Huh?]

 

„Vy natáčíte nějaký film? Já musím jít. Protože se musím dostavit na konkurs.“ Vypadal jako neznámý herec, jelikož mi byl jeho obličej nepovědomý. Kdybych byl castingový režisér tak ho vyberu pro jeho ambice. Naneštěstí přítomnost před ním nebyl režisér.

 

[Ah, konkurs. Pravda. Tohle je taky konkurs. Haha, by nedostatek dat. Vstoupil jsem zrovna když to bylo zpoplatněno v 19:00.]

 

„Co? O čem to mluvíš?“

 

[Tak, tak. Všichni se uklidněte a poslouchejte. Teď vám řeknu něco velmi důležitého!]

 

Moje hruď začínala tuhnout.

 

„Cože? Rychle, dostaňte se z vozu!“

 

„Někdo zavolejte průvodčího!“

 

„Co to děláte bez svolení občanů?“

 

„Mami, co to je? Animák?“

 

Nebylo pochyb. Tohle byl průběh, který jsem veděl. Nechtěl jsem se do toho zamotat… ale nebyla žádná jiná cesta. Přítomní lidé by neposlechy malé a roztomile vypadající stvoření. Jediná věc, co jsem mohl udělat bylo zastavit Yoo Sangah, která se snažila zvednou z místa.

 

„Yoo Sangah-sii, je to nebezpečné, tak zůstaň sedět.“

 

„Huh?“ Oči Yoo Sangah se rozšířily. Promluvil jsem bez přemýšlení, ale nebyl žádný způsob, jak vysvětlit co jsem pochopil. Abych byl přesný, nemusel jsem to vysvětlit.

 

[Haha, Jste velmi rušní.]

 

Byla tady přítomnost se silnější přesvědčovací schopností než nikdo jiný právě teď.

 

[Řekl jsem vám ať jste potichu.]

 

Pomalu jsem zavřel oči, jak Dokkaebiho oči zbarvovali na červeno. Něco prasklo, a metro ztichlo.

 

„Uh, uh. Uh…“ V čele neznámého herce co musel jít na konkurz byla díra. Muž, co několikrát promluvit se zhroutil na místě.

 

[Tohle není natáčení.]

 

Znovu se ozval praskající zvuk. Tentokrát to byl člověk, co mluvil o průvodčím.

 

[Není to sen. A není to ani novela.]

 

Jeden, dva… krev stříkala do vzduchu, jak některým lidem praskala hlava. Byli to všichni lidé co protestovali proti Dokkaebimu nebo křičeli. Ti co způsobili jakýkoliv povyk měli díru v hlavě. Náhle se z metra stala krvavá koupel.

 

[Tohle není ´realita´ kterou znáte. Rozumíte? Takže všichni držte hubu a poslouchejte mě.]

 

Více než polovina přítomných lidí zemřela. Krev a krvavé kusy zaplnily metro. Teď, lidi už nekřičeli. Jako primitivní opice před predátorem, všichni jenom pozorovali Dokkaebiho s terorem. Byl jsem překvapený a pevně jsem držel Yoo Sangahino rameno, která škytala.

 

Tohle byla realita. Zvláštní zpráva, která se ozvala v mích uších, Dokkaebi který se přede mnou objevil, metro ze kterého se stala krvavá koupel…

 

[Všichni, vaše životy byly zetím příjemné. Je to tak?]

 

V místě sezení pro lidi se zvláštními potřebami se oči stařenky potkali s očima Dokkaebiho.

 

[Žili jste až moc dlouho zadarmo. Není život až moc štědrý? Narodily jste se a neplatily nic za to že můžete dýchat, že můžete jíst, kálet a rozmnožovat se! Ha! Vy si opravdu žijete dobře v tomhle světě!]

 

Zadarmo? Nikdo v tomhle metru nežil zadarmo. Lidi usilovali o peníze, aby přežili, a jezdí metrem domů z práce. Ale v tomhle momentě nikdo neodporoval Dokkaebiho slovům.

 

[Ale teď jsou ty dobré dny u konce. Jak dlouho můžete pokračovat žít zdarma? Jestli si chcete užít štěstí, je zdravý rozum zaplatit cenu. Není to pravda?]

 

Vystrašení lidé nemohli odpovědět. Pak někdo opatrně zvednul ruku. „Ch-chcete peníze?“

 

Přemýšlel jsem, co za člověka dokáže promluvit v takovéhle situaci, ale překvapivě jsem toho člověka znal.

 

„Yoo Sahngah-ssi. Není to vedoucí finančního oddělení Han?“

 

„…Je to on.“

 

Nebylo pochyb. Byl to typický šplhoun ve firmě a člověk číslo 1, kterému se všichni nováčci vyhýbali. Byl to Han Myungoh, vedoucí finančního oddělení. Proč tenhle muž jel metrem?

 

„Dám ti peníze. Vezmi si je. Prosím zapamatujte si že jsem štědrý člověk.“ Vedoucí Han vytáhnul jeho vizitku za zvuku jásotu ostatních lidí. Byla to atmosféra zachránce bojujícího s teroristy. „Kolik chcete? Jeden? Nebo Dva?“

 

Nabízel částku, která byla až příliš velká na vedoucího oddělení. Slyšel jsem drb, že Han Myungoh byl nejmladší syn hlavního šéfa spřízněné firmy a teď si myslím že by to mohla být pravda. Já bych nemohl nosit tolik šeků v mé peněžence.

 

[Hrmm, ty mi dáváš peníze?]

 

„P-přesně tak! Hotovost, co mám není moc ale… můžu vám dát cokoliv, když mne od tud pustíte.“

 

[Peníze, dobrá. Měna, na které se lidi vzájemně domluvili.]

 

Výraz vedoucího oddělení se rozjasnil. Byl to ´vskutku, peníze jsou všechno´ výraz. Jak žalostné.

 

„Tohle je všechno co mám-“

 

[To je platí jenom ve vašem čase a prostoru.]

 

„Huh?“

 

V dalším momentě se ve vzduchu objevily plameny a spálily šeky v rukou vedoucího dělení. Vedoucí oddělení Han vykřiknul.

 

[Ten papír nemá žádnou hodnotu ve světě makrokosmu. Jestli tohle uděláš ještě jednou, nechám ti vybouchnout hlavu.]

 

„U-uhhh…“ Strach se opět rozšířil mezi přítomnými. Bylo jednoduché přečíst co si zrovna myslí, protože to bylo přesně jako novela.

 

               [Co se sakra bude dít teď?]

 

Jenom já jsem věděl co se stane v budoucnosti.

 

[Phew, dluh se sčítá mezitím so tady děláte bordel. Tak, ano. Radši než vysvětlovat to stokrát, nebude rychlejší si vydělat peníze sami?]

 

Dokkaebiho rohy vyrostli jako antény, a jeho tělo se vzneslo ke stropu vozu.

 

Moment později se ozvala zpráva.

 

[#BI-7623 kanál je otevřen.]

 

[Konstelace se připojily]

 

Přede všemi se vynořilo malé okno.

 

[Dorazilo hlavní scenário]

 

+

 

[Hlavní scenário #1 – důkaz o užitečnosti]

 

Kategorie: Hlavní

 

Obtížnost: F

 

Podmínky pro splnění: Zabít jedno nebo více bytostí.

 

Čas: 30 minut

 

Kompenzace: 300 mincí

 

Selhání: Smrt

 

+

 

Dokkaebi se pousmál a s tím zmizel do dalšího prostoru.

 

[Tak, hodně štěstí všichni. Prosím ukažte mi zajímavý příběh.]